Jednoho chladného předjarního rána Léňu – a teď použiju slova klasika – „posrala v letu múza“, rozuměj dostala nápad. Ve Dřeváku na Kladně jsme ještě nehráli! Hoši, zkušení harcovníci, už věděli, zač je toho Dřevák, a tak se rozhodli Léňu zasvětit. Navíc to má Potokap co by kamenem dohodil, a tak se spunktovala akce hnedle na duben. Přáli jsme si hrát pro sál plný posluchačů, ale vyprodaný Dřevák nám stejně vyrazil dech. Všechno nasvědčovalo tomu, že návštěvníci dorazili poslechnout si právě nás a naši tvorbu – a tomu se teprve učíme věřit, protože jsme zvyklí hrát tandemu minimálně s jednou kapelkou nebo na fesťácích, kde je kapel přehršel. Dělit se o pozornost a zájem publika.
Hluboce si proto vážíme toho, že jsme ten večer mohli hrát dvě hodiny pro vaše uši jenom my. Taky jsme dost moderovali. Nikterak v tom tedy nevynikáme, ale to nám v blbých vtipech samozřejmě nebránilo. Snad Márovy matematicko-pedagogické vstupy a Léniny nahodilé útržky myšlenek a nedopovězené konce vět nikomu nezpůsobily závrať. Dokonce i Radek s Jardou ze sebe vytlačili pár slov, tak se ten večer vydařil! Peťa se k hochům na miniaturním pódiu zezadu tulil tak, až se to neslušelo a celou kapelu to chca nechca sblížilo.
Kamarádi, byli jste u takovéto premiérové klubovky s námi. Děkujeme za Vaši tichou i hlasitou podporu, děkujeme, že Vás baví obyčejná regionální muzika a že tvoříte náš potokapí vesmír s námi. Jste pro nás moc důležití. A slunce svítí, květen klepe na dveře. Bude to ještě krásný letos.
Opatrujte se a vidíme se brzy! :*
