Velký den je tady. Studio. Sono Records! Milan Cimfe za branou. Koho jde přivítat? No přece nás..! Sny se plní, ale stejně – jak se nám to mohlo stát?! Třesou se nám kolena i brady, ale to dáme, klucí a holký! „Přijela nástrojovka!“ říká Milan a fotí si náš kufr plný štrúdlů nadívaných masem a špenátem, houstiček, chleba, řezů Margot a buchet prolévaných smetanou. Inu, profíci. V poledne je zadrátováno, teď už z nás jen crčí pot. S vlky spím, tím začneme. Točíme jako kapela dohromady. Má to šťávu jak mandarinka klementinka, mlask! A napotřetí berem. Jonatán si pro to jde jako druhý, Snít vysoko se nám evidentně vyplácí. Radek je brzo dobrej a Milan je zas rychlej a profesionální. Se Svědectvím se pomazlíme v závěru dne, základ je hotov ještě v sobotu. Večer už máme všichni v krvi tolik cukru ze všech těch pochutin, že jančíme jako pitomý – Léňa rozpouští vlasy a div netančí na mixážním Milanově pultu, Milan se rychle chytá a večírek se rozjíždí. Potokap ale nepaří zdaleka sám, střídajícím se zvědavým návštěvám rovněž nechybí invence. Je legrace a švanda. Ostych a rozpaky jsou tytam. Den jak z dětského slabikáře!
Neděle. Mysleli jsme, že se poválíme ve třech písních, což bude ažaž. Ale kdepak! Milan není minimalista, sypeme Sonu do chřtánu další dvě. Beze stop je jemná prácička pro Lenčiny hlasivky, ledabylý výraz nespoutané stopařky je její druhá kůže, na zádech cítí jakoby ruksak a pohled už zas hledá silnici a horizont. Leni, dej si svůj poslední stop. A až se vrátíš, holka ušatá… Přijde na řadu Noc Sirael, přisaj tedy svůj habsburský ret, Milane. Probasujem to do morku kostí. Jardo, byla to brnkačka, říkáš? Na řadu přichází naše eso v rukávu. Zlatý hřeb. Královna noci. Marie a její housle! Naše španělská šlechtična, akademicky vznešená, tichá a skromná, stydlivá a oduševnělá. Smyčcem si nás napíchla jak jednohubku a pak přišla nekonečná rozkoš. Máme se na co těšit. Zrozená z magických kouzel všech šarlatánů…
